Srpen 2007

Australský honácký kůň - info + foto

4. srpna 2007 v 11:14 Plemena koní


PŮVOD:

Waler, předchůdce moderního honáckého koně, byl vyšlechtěn v Novém Jižním Walesu a získal zvláštní typ a charakter díky tamním přírodním podmínkám a požadované práci. Waler se naučil pracovat dlouhé hodiny pod sedlem, kdy nesl muže a jeho veškerou výzbroj neschůdnou krajinou, a to mnohdy značnou rychlostí. Přispůsobil se horkému, suchému podnebí a naučil se snášet i nedostatek vody.
Warlerův následník australský hon. kůň , není ještě typově ustálen. Připomíná prvotřídního huntera, v zásadě je to angloarab. Projevuje se tu vvliv mlého ponyho, jinde percherona a možná i velmi populární quarter. Do austrálie se toto plemeno dostalo roku 1954 a nyní tam má lastní chovaelskou asociaci.

VYUŽITÍ:

Využívají se díky jejich orientační schopnosti a neúnavnosti v turistice na koni a dálkových jízdách. Také si udržuje náskok ve westernovém ježdění před americkými quartery.
CHARAKTERISTIKA:
Australský honácků kůň je poněkud nevyrovnaný, ale v poslední době se jeho vzhled stále zlepšuje a stále více se prosazuje vliv anglického plnokrevníka. Vlastnostmi a typem poněkud připomíná kvalitního huntera, je přirozeně vyvážený, má jisté chody a dokonalý pohyb v terénu. Vyniká rovnováhou, orientací a vytrvalostí, jedním slovem je to perfektní kůň do drsné přírody. Přikřížením amerického quartera v roce 1954 získal rychlost, obratnost a také skokové schopnosti, takže se postupně vyrovnává někdejšímu proslulému walerovi. Po kovbojském koni zdědil také vlohy k práci s dobytkem, ale dnes se již uplatňuje i jako všestranný jezdecký kůň a k těžké práci se využívá v menší míře než v poválečných letech. Přesto si zatím své výborné vlastnosti uchovává, zejména odolnost vůči horku, skromnost a velmi pevné zdraví. Je schopen unést značnou váhu (100 kg), a to i na velké vzálenosti v neschůdném terénu.
Kůň je neuvěřitelně vytrvalý, jako byli i jeho předchůdci. Roku 1917 přešli australští jezdci z Allenbyho jezdeckých jednotek 274 km na 4 dny při teplotě 37,8 °C.
VZHLED:
Australský honák může měřit v kohoutku 152 až 165 cm, ale i více, pokud je souladný. Vzhledem připomíná plnokrevníka s hrubší hlavou a krátkýma, velmi pohyblivýma ušima. Typickou vlastností jsou široké a velmi pohyblivé nozdry, důležité pro dobrý výkon v horkém a prašném prostředí. Povoleny jsou všechny barvy, i když hnědá je nejčastější. Kůň má výrazný kohoutek, dlouhý a svalnatý krk, hluboký hrudník, hřbet a bedra mocně osvalené. Zvlášť silná je záď s nízko nasazeným ocasem a největší důraz se klade na kvalitu nohou a tvrdost a správné uváření kopyt. Mnozí koně mají ještě strmé spěnky, takže jízda na nich není příliš pohodlná, ale i to se rychle mění.

POVAHA:

Australští chovatelé usilují v poslední době o to, aby se honácký kůň vyrovnal někdejšímu walerovi i po povahové stránce. Waleři byli totiž proslulí skvělým charakterem, ochotou, pracovitostí a přátelským vztahem k člověku. Honácký kůň je nesporně inteligentní a všestranné zvíře, učenlivé a schopné, avšak značně temperamentní a povahově dosud nevyrovnané. Koně pracující v tvrdém terénu se stády jsou samozřejmě mnohem soběstačnější a tvrdohlavější než čistě jezdečtí koně určení k rekreačnímu ježdění.To samozřejmě vyplývá z nároků, které se v australském vnitrozemí na tyto koně kladou. Jejich pracovní podmínky jsou totiž daleko tvrdší než ty, jimž čelí kovbojští nebo gaučovští koně v Americe. Obecně však platí, že australský honácký kůň nemívá špatnou povahu a není zlomyslný ani úskočný.


Fotky:




Více fotek jsem nenašla... :(

Fríský kůň - info + foto

4. srpna 2007 v 11:13 Plemena koní

Původ a historie:

Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

Popis a charakteristika:

Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm. Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší.

Využití a sport:

Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.

Fotky:


↑ Nádhera ↓
















A hříbě:


Clydesdale - info + foto

4. srpna 2007 v 10:59 Plemena koní


PŮVOD:
Clydesdale se objevil na počátku 18.století jako potomek vlámských koní dovezených do Lanarkshire- údolí řeky Clyde ve Skotsku. Pro tuto oblast je to všestranně výkonný kůň, ale uplatňuje se jako těžký tažný kůň ve městech, kde sklízí obdiv. Prostřrdí nemělo na jeho utváření valný vliv. Clydesdale patří mezi nejúspěšnější těžká plemena, najdeme ho v Německu, bývalem SSSR, Japonsku, jižní Africe, Kanadě a USA, na Novém Zélandě a v Austrálii, kde nese titul ,,kůň, který vybudoval Austrálii". Avšak užití krve clydesdala ve stádě skotských, daleských a irských koní nemělo úspěch.

CHARAKTERISTIKA:
Moderní clydesdale, který v současné době prožívá období rozkvetu, je lehčí , než býval dříve, a také o mnoho živější a pohyblivější. Těmito vlastnostmi daleko předčí všechna ostatní plemena srovnatelné váhy a velikosti (může vážit až 1000 kg, tj. 160 kamenů). Je to energický a pracovitý kůň, s vysokou akcí nohou, což z něj podle Clydesdale Horse Society dělá ,,nejelegantnějšího ze všech chladnokrevníků". Důležitou vlastností, která se ocení hlavně při orbě, je přesná práce nohou při otáčení na malém prostoru. Nohy a kopyta má clydesdale tvrdé a zdravé. Má velice přátelskou povahu.

VZHLED:
Clydesdale je velice kvalitní těžký kůň. Je vysoký, silný a impozantní, s vznosným držením těla. Jeho hlava má rovný profil, má ušlechtilý výraz, a vzhledem k velikosti těla je poměrně malá. Má klenutý krk, výrazný kohoutek a tělo, které se zdá proti dlouhým nohám poněkud mělké. Pro clydesdala je typické sblížení hlezen-kravský postoj, který není považován za vadu. Umožňuje koni ři orbě obracet na malém prostoru a jinak mu neubírá na síle. Šavlovitý postoj se však za vadu považuje. Mohutná kopyta jsou okrouhlá, poněkud plochá a jsou zcela ukryta pod dlouhým hedvábným rousem. Dlouhé chlupy vyrůstají také na bradě a břichu. Nejčastěji se vyskytují hnědáci, tmaví hnědáci nebo vraníci, ale také mourci a bělouši. Všichni mají na nohou a na hlavě velké bílé odznaky a bílá se také hojně vyskytuje na spodní části těla. Jejich výška je asi 168 cm.

VYUŽITÍ:
Clydesdale je v Británii, zvláště v Severním Irsku, stále použiván k těžkým polním a lesním pracím. Ve městech ho často využívají v tahu, k doručování zboží a reklamním akcím. Velmi poulární je také na zemědělských a krajských výstavách, kde bývá slavnostně ozdoben a vystavován ve zvláštní třídě, nebo se účastní soutěží v orbě. Chov clydesdalského koně je prosperující obchod, protože zájem o jeho chov vzrůstá na celém světě. V USA a Kanadě bylo sedmispřeží clydesdalů používáno k orbě trojradličným pluhem na nekonečných prériích a stejně tak byl využíván k těžkým polním pracím i australskými farmáři. Clydesdale křížený s anglickým plnokrevníkem dává výborné skokany, vhodné pro cross-country.

A fotky:


Fotky- Fríský kůn

4. srpna 2007 v 10:56 Fotky koní

Fotky ČERNÝCH PEREL xD








Pod sedlem ↓↓↓








Od Slawik:


Později sem ještě ňáké přidám :).....

Znaky na hlavě koně

4. srpna 2007 v 10:46 Vše
Toto je též moje tvorba, obrázek jsem teda stáhla z googlu poupravila a dodělala znaky....





↓ Toto je koňšká hlava bez znaku. ↓

Hvězda nebo kvítek je malé seskupení světlých chloupků na koňském čele. ↓

Nosní pruh je úzký pruh, začínající na čele koně např. kvítkem, táhnoucí se skoro až k nozdrám↓

Lucerna je široké prostranství světlých chlupů, zahrnující oči, nozdry a velkou část čela ↓

Lysina je tlustší pruh, táhnoucí se od čela až přes nozdry ↓
Šňupka je menší směs světlých chlupů mezi nozdrami ↓

Přerušovaný nosní pruh

Znaky na nohou koně

4. srpna 2007 v 10:37 Vše



Bílá korunka - korunku obklopuje úzký pruh bílé (někdy s drobnými tmavými tečkami)
Do půl spěnky bílá - znak se rozprostírá od korunky až k spěnkovému kloubu a zakrývá spěnku.
Ponožka - znak sahající od korunky až nad spěnkový kloub. Neměl by sahat až ke karpálnímu nebo hlezennímu kloubu.
Do půl holeně bílá - bílá od korunky do půl holeně.
Podkolenka - bíle zbarvená končetina až po karpální (hleznový) kloub.

Popis nohy koně + kopyta

4. srpna 2007 v 10:36 Anatomie zvířat

Popis nohy koně


Zdravé kopyto - zdravý kůň, říká se. Koňská noha je nanejvýše důležitá část těla, a proto je třeba kopytům věnovat obzvláštní pozornost... Noha koně se skládá z prokrvených částí a jejich ochranného pláště z rohoviny - kopyta. Účelem kopyta je odpérovávat nárazy, které vznikají při dopadech koňských nohou na zem. Končetiny se skládají z kostí, svalů, šlach a vazů. Směrem od karpálního (resp. hlezenního) kloubu nejsou na jeho končetinách žádné svaly a spojení kostí je zajišťováno pouze šlachami a upínacími vazy. Tato zvláštní anatomická stavba umožňuje dokonalý pohyb. Končetiny jsou vystaveny značné námaze, např. ve cvalu je celková hmotnost koně soustředěna pouze na jedinou nohu. Celkově vyvážená stavba těla koně však zabraňuje abnormalitám při pohybu, a tím předchází i jeho případnému zranění.

CHODIDLO
Chodidlo je konkávně vyklenuté a velmi stabilní. Správně tvarované chodidle se nedotýká země. Takzvaná "bílá čára", která chodidlo obkružuje, označuje místo, kde začíná vlastní stěna kopyta.

STŘELKA
Ve výši patky je kopytní stěna kopyta ohnuta dovnitř. Tam začíná střelka s rohovým střelem. Když kůň došlápne svou nohou na zem, má střelka kontakt se zemí. Nárazová vlna, která vzniká dopadem koňské nohy na zem, je částečně zachycena pružností střelky. Také při hmatových vjemech koně hraje střelka důležitou roli. Díky ní může kůň cítit půdu, na kterou postaví nohu, a terén, po kterém právě jde.
KOPYTO ROSTE
Kopyto naroste o osm až deset milimetrů za měsíc. Proto trvá asi osm až deset měsíců, než se kopyto úplně obnoví. Kopytní stěna je chráněna tenoučkou vrstvou, polevem kopyta, které nepropouští vodu. Stěnou kopyta neprobíhají žádné nervy. Kovář tedy může zatlouci do kopytní stěny hřebíky a kůň necítí žádnou bolest.
DŮLEŽITÉ ZNAKY
Jen málo koní vykazuje ve všech požadavcích dokonalou stavbu končetin. Naštěstí je více těch, kteří mají jen drobné vady, než zvířat s vyslovenými problémy. Nohy stojícího koně by se měly nacházet v rozích pomyslného obdélníku těla, přičemž zadní končetiny musí být v zákrytu s předními. Párové končetiny by měly být stejně silné a také jejich klouby by měly dosahovat stejného objemu. Při pohledu ze strany by měly být rovné (vertikální poloha k podložce), s výjimkou zaúhlení nad kopytem.-Kopyta nesmějí být vybočená (směrem do stran) ani stáčející se ve směru k podélné ose těla. Na kloubech a šlachách nesmějí být otoky ani různé výrůstky.



































Lékarnička první pomoci :)

4. srpna 2007 v 10:28 Něco navíc o koních

Lékárnička by měla být součástí vybavení stáje a měla by být umístěna na viditelném a lehce dostupném místě. Protože se může zranit jak kůň, tak i jezdec, měli bychom mít lékárničky 2 s odlišným obsahem.

Lékárnička pro koně
Lékárnička pro člověka
Elastické obvazy
Vata
Gáza
Peroxid vodíku
Genciánová tinktura
Kafrový líh
Akutol ve spreji (vytvářející ochranný povlak)
Škrtidlo
Injekční stříkačka s jehlami (sterilní)
Pinzeta
Gumové rukavice
Nůžky
Teploměr
Elastické obvazy
Vata
Gáza
Dlaha (při zlomeninách)
Prostředky proti bolesti
Léky proti žaludečním potížím
Trojcípí šátek
Náplasti
Pinzeta
Gumové rukavice
Nůžky
Teploměr
Peroxid vodíku
Jód
Genciánová tinktura

Na viditelném místě by měly být také adresy a telefony lékařů a nejbližších veterinárních středisek!

Westernové jěždění

4. srpna 2007 v 9:48 Jezdecké disciplíny

Trochu historie

Když v 16. století přišli conquistadoři se svými stády dobytka a koňmi do Ameriky, přivezli s sebou i svou techniku práce s hovězím dobytkem za pomoci koní, která se velmi rychle rozšířila zejména v Mexiku a na jihozápadě dnešních Spojených států.
Mexičtí a kalifornští vaqueros vyvinuli speciální jezdecký styl, při němž jezdec na koně téměř nemusí dbát. Koně tehdy sloužili koneckonců jen k tomu, aby na nich mohli honci kontrolovat stáda dobytka. Koně sice museli umět poslouchat jen několik málo příkazů, zato ale museli být schopní na místě okamžitě zareagovat. Texasané tento jezdecký styl později dále rozvinuli.
*

Cow sense

Díky těmto speciálním požadavkům se vyvinulo plemeno inteligentních, poslušných a obratných koní, kteří byli kromě toho i velmi rychlí a vytrvalí a byli také schopni pracovat samostatně. Museli mít především takzvaný "cow sense", což znamená, že museli dokázat oddělit kus dobytka od stáda anebo izolované zvíře naopak zpět do stáda vehnat.
*

Westernové ježdění dnes

Westernové ježdění, které se praktikuje v dnešní době, nemá s tehdejším účelovým ježděním už pranic společného. Přesto jsou základní principy tohoto jezdeckého stylu platné dodnes. Záleží především na tom, aby jezdec při jízdě na koně působil co možná nejméně a aby ho neomezoval při rozvíjení jeho přirozeného elánu.
Při westernovém ježdění se rozlišují dva jezdeceké styly: kalifornský, který se trochu více podobá klasickému anglickému stylu, a texaský, kerý je pohodlnější při delší jízdě a který se osvědčil zejména ve velmi nerovném terénu.
*
↑Kluzavé zastavení...


Při jízdě v texaském stylu se jezdec opírá do třmenů silněji než při kalifornském stylu. To má velkou výhodu především v nerovném terénu a při častých změnách chodů.
*

Jak vypadá typický westernový kůň?

Idelání westernový kůň není příliš velký (má asi 1,55 metru v kohoutku), má mohutnou záď, dobře vyvinutý hrudník a dlouhý krk. Je to obratný kůň, který dokáže bleskově reagovat, je velmi povolný a má pohodlné chody a vyrovnaný charakter. Musí být také interligentní, aby rychle porozuměl příkazům, které mu jezdec udílí, rachle na ně reagoval a vykonal je.
Plemena, která se nejčastěji používají k westernovému ježdění, jsou quarter horse, paint horse (to je vlastně strakatý quarter) a appaloosa. Na westernové ježdění mohou být ale vycvičena i mnohá další plemena koní a poníků.
*

Správný chov

Předpokladem pro úspěšný výcvik koně je, že je chován v takových podmínkách a takovým způsobem, které odpovídají jeho druhu. Kůň by měl být držen po celý rok buď na pastvišti, nebo v otevřeném stání, aby mohl uspokojit svou přirozenou potřebu pohybu. Tak se nemusí napřed vždycky odreagovávat, než s ním člověk začne pracovat. Kontakt s ostatními koňmi je důležitý pro jeho duševní rovnováhu. A samozřejmě se mu také člověk musí postarat o dostatek rozptýlení, dobrou stravu a zdravotní péči. Pak je kůň ochotný spolupracovat.
*

Výstroj westernového koně

Uzdění
Jak uzdy, tak i kandáre jsou vybaveny tyčkami rozličných délek, takzvanými "stromy". Ve druhém roce výcviku se kůň jezdí s bosalem, což je uzdění bez udítka s pákovým účinkem. Jezdec dává koni vždy jen docela krátké pomůcky otěží a jinak jezdí s dlouhými otěžemi.
Sedlo a sedlová pokrývka
Westernové sedlo je hluboké, pohodlné a především těžké! Protože je ale tak veliké, rozdělí se jeho váha rovnoměrně po celém hřbetě koně. Sedlová pokrývka, zvaná také "pad", je velmi tlustá (několik centimetrů) a chrání koni zároveň hřbet.
Třmeny
Dlouhé třmeny jsou drženy takzvanými "fenders" (to jsou široké pruhy kůže, sloužící jako třmenové řemeny). Při texaském stylu westernového ježdění se lýtka jezdce nedotýkají koňského těla a jsou vystrčena dopředu. Dotknou se koně jedině tehdy, když jezdec dá pomůcku stehny. Tím se liší od běžného jezdeckého stylu.
*

Kovbojové drželi otěže vždycky v levé ruce, aby mohli pravou rukou vrhat laso. Pokud nepotřebujete laso, můžete držet otěže buď v jedné, nebo ve druhé ruce.
*
Nejdůležitější soutěže pro westernové jezdce
Pleasure
Při předvádění westernového koně v základních chodech walk (krok), jog (klus) a lope (cval) se posuzuje uvolněnost, rovnováha, korektní držení těla a disciplína.
Trail
Zkouška obratnosti s překážkami, které se mohou vyskytovat v terénu (brána, most, houpačka, tyče do L, plachty apod.).
Reining
Westernová drezura s plynulými přechody v cvalu (lead changes), rychlými "piruetami" (spins), parádami ze cvalu do zastavení (sliding stops), obraty kolem zádě (rollbacks) a couváním ( back up).
Western riding
Zkouška obratnosti, při níž se elementy zkoušky pleasure kombinují s různým manévry, které je nutno zajet bezchybně a velmi přesně.
Cutting
"Odříznutí", vyčlenění a oddělení jednoho zvířete ze stáda.
Working cowhorse
Prvky reiningu, používané při honu dobytka.
Barrel race
Jízda na čas kolem tří barelů, sestavených do trojúhelníkového tvaru.
Pole bending
Slalom na čas kolem tyčí, postavených v přímé linii za sebou.
*

*
Westernový kůň ve službách kovbojů.
*
Kůň jako partner
*
Westernové ježdění má svůj původ v práci kovbojů. Uplatňuje se v nejkrásnější jízdárně světa, kterou příroda bezesporu je. Kůň by tu měl pracovat nejen samostatně a ochotně, ale musí mít ještě celou řadu jiných potřebných vlastností.
*
Kovboj a jeho kůň musí tvořit dobře sehraný tým, ve kterém se může jeden na druhého bezvýhradně spolehnout. To je opravdu mimořádně důležité v nouzových situacích.
*

Výcvik - základem je instinkt

Kůň ve službách kovboje musí pracovat. Zná svůj "job" a svědomitě ho provádí. Významnou roli hraje nejen výcvik, nýbrž také instinkt, takzvaný "cow sense" (cit pro krávy). Nejprve dostane zvíře základní výcvik jako každý jiný kůň. Teprve potom se krok za krokem seznamuje se svou budoucí prací, a to v doprovodu zkušeného koně. Po staletí je výcvik založen na stejném principu - koně sice musejí umět poslechnout pouze několik málo příkazů, zato však musejí být schopni správně zareagovat na určité situace. Nenacvičuje se však zároveň žádný pohyb jeho těla nebo nohou. Při westernovém ježdění jde především o to, aby se kůň naučil využívat svých schopností instinktivně, kdykoli je to potřeba. Příležitost musí sám vypozorovat a stále se přitom pohybovat tak, aby měl své stádo krav pod kontrolou. Učební metoda se zakládá na poznatku, že člověk může koně naučit jen to, co by se při úplné volnosti naučil sám. Výsledek je překvapující. Kovbojský kůň koná všechny pohyby, které jsou potřebné k ohlídání a řízení stáda, zcela přirozeným způsobem - podle potřeby mění krok a cval, zrychluje, snižuje tempo, zastavuje, obrací a nikdy při tom své stádo krav nespouští z očí.
*

Vzájemný respekt

Kovbojský kůň prokazuje svému majiteli neocenitelné služby, podle toho se s ním také zachází a zároveň je podle toho také odměňován. Dostává dostatečné množství krmiva, má prostorný box (nebo ještě lépe tráví celý rok na pastvišti či v otevřeném stání) a po namáhavém pracovním dni si vždy může den nebo dva odpočinout.
Kůň zato musí svého jezdce respektovat a poslouchat. Nesmí například jen čistě z radosti vyskakovat nebo si podle své vůle zacválat. Samostatnost je vítána, ale jen když se omezuje na práci. Například kůň, který odmítá opustit své čtyřnohé přátele, není k potřebě.
*

Kovbojský kůň si časem sám vypěstuje obratnost, kterou k výkonu své práce potřebuje. Ustoupit stranou, obrátit na nejmenší ploše, zvládat obtížný terén ... k tomu, aby kůň dosáhl požadovaných cílů, využije celý svůj přirozený talent.
*

V čem je rozdíl?

Kovbojové nasedají na koně, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zdá se, že problémy, jako nasednout, rozjet se, projet někudy nebo být nervózní vůbec neznají, a také o tom ani nepřemýšlejí. Jezdec a kůň jsou dokonalý tým. Tajemství tkví v jejich profesionalitě. Kovbojové jsou zkrátka neporazitelní drezurní jezdci. Kůň ve službách kovboje udivuje svou spolehlivostí a svým "cow sense". Tyto vlastnosti má sice v sobě každý kůň, ale jen westernový jezdec je umí stále podporovat a prohlubovat - svými věcnými znalostmi a správným zacházením s koněm, které se opírá o znalosti psychologie zvířete.
*

Westernový kůň

Westernoví koně musejí být talentovaní, v dokonalé kondic


Fotky Westerňáků....


American horse riding









PS: Já osobně jezdím styl Angli, ale western musí být velmi zajímavý a klidně bych si ho hned vyskoušela. Myslím si že je jedno jaký styl, hlavně že na koni jezdím xD....

Kostra koně

3. srpna 2007 v 18:45 Anatomie zvířat

KOSTRA

Kostra normálního dospělého koně se skládá z 205 kostí a menšího počtu chrupavek. Kosti jsou spojeny v kloubech, překlenuty a upevněny pomocí vazů. Větší kosti tvoří konstukci, k níž jsou upevněny svaly. Kosti kostry jsou podpůrným rámcem pro tělo a současně zásobárnou vápníku a fosforu. Některé kosti také ve své kostní dřeni produkují červené a bílé krvinky.
kostra koně

1. lebka17. kost kopytní
2. očnice18. kosti sezamské
3. stoličky19. hlezno
4. špičáky20. kost holenní
5. řezáky21. koleno
6. lopatka22. žebra
7. kost ramenní23. kost kyčelní
8. kost hrudní24. kost stehenní
9. kost loketní25. velký chochlík
10. kost vřetenní26. kost sedací
11. zápěstí27. obratle
12. vnitřní bodcová kost28. lopatková chrupavka
13. vnější bodcová kost29. nosič
14. kost záprstní30. spodní čelist
15. kost spěnková31. čepovec
16. kost korunková
pohledy zepředu a zezadu
↑↑↑Tento obrázek kostry koně zepředu ukazuje vstup do hrudníku - kostěný prstenec, kterým vtupují průdušnice a jícen do hrudní dutiny. Zezadu jsou ukázány pánevní kosti.

běh koně
↑↑↑Na kosterním diagramu jsou znázorněny tři po sobě následující stupně trysku. Moment vznosu se všemi čtyřmi končetinami ve vzduchu ukazuje, jak jsou zadní nohy shromážděny díky akci hlezenního a kolenního kloubu, které jsou hlavní hnací silou.

skok koně
↑↑↑Tři fáze skoku - odskok, let, doskok - opět ukazují v akci hlezenní a kolenní kloub, které umocňují skok a pomáhají zadním nohám překonat překážku. Jedinečná stavba přední nohy, která je připojena k tělu pouze vazy a svaly, ochraňuje páteř před následným šokem po doskoku.